Detail

Popis

---

Borzicactus aureispinus je kaktus se zářivě žlutými trny. Ve sbírkách se s ním setkáváme pod jménem Hildewinteria aureispina, které dostal od F.Rittera, jeho objevitele v bolivijské provincii Floridě, kde roste na skalnatých terasách. Dnes se ukazuje existence samostatného rodu Hildewinteria neopodstatněná.
Borzicactus aureispinus má poléhavé stonky, dlouhé až 1,5m a široké okolo 2,5cm. Pokožka je živě zelená, krátká, hustě uspořádané, nepichlavé trny jsou žluté. Na bocích stonků vyrůstají cizosprašné květy, asi 5cm široké, oranžově červené a nepřetržitě otevřené po dobu asi čtyř dnů. V přírodě se plazí po zemi nebo visí ze skal. Této vlastnosti můžeme využít ve skleníku, kde rostlinu zavěsíme nad parapet nebo zářivě otrněné stonky oživujeme v bytě epifytními kmeny.
Vzhledově podobný je Borzicactus samaipatanus, který také tvoří mohutné trsy, ale roste vzpřímeněji. Mí méně barevné otrnění, ale překrásně zbarvené a zajímavě utvářené zygomorfní květy. Okvětní lístky má sytě červené a světle růžově lemované. Objevují se na bocích horní části stonků v době vrcholícího léta a zůstávají otevřeny i v noci po několik dnů.

Čeleď:
Cactaceae - kaktusovité

Původ:
Tento kaktus pochází z bolivijské provincie Florida.

Pěstování:
Borzicactus aureispinus je nenáročný kaktus. Rychle roste a brzy vytváří trsy. Ve výživném substrátu kvete poprvé v pátém až šestém roce, a to opakovaně po celé vegetační období. Pokud ho máme přes zimu ve vytápěném skleníku nebo ve světlém bytě, můžeme vegetační období zahájit již v únoru a ukončit v prosinci. Tento kaktus je tolerantní k různé intenzitě zavlažování. Pokud máme k pěstování omezený prostor, zaléváme ho jen občas. Za takových podmínek vytváří slabší, drobnější, avšak hustě a sytě žlutě otrněné výhony. Aby bohatě kvetl, umístíme ho na slunném, dosti teplém místě a zimujeme při teplotě okolo 15 stupňů. Při trvalém poklesu teplot k bodu mrazu trpí fyziologickými poruchami, které se mohou projevit skvrnami na pokožce.

Množení:
Kaktusy množíme semeny nebo vegetativně - tedy zakořeňováním, případně roubováním odnoží a řízků. Nejjednodušší je množení vegetativní. Vhodnou dobou k oddělení či odříznutí odnože je jaro a začátek léta, kdy odnož nejlépe zakoření a stačí si do zimy vytvořit kořenový systém.
Rozmnožování kaktusů semeny je v přírodě nejvíc rozšířené, a proto běžné i při pěstování. Výsevem semen získáme větší počet aklimatizovaných rostlin , ze kterých vybereme zdravé a typické jedince.
Metoda roubování je u kaktusů velmi rozšíření a často není možné se bez ní obejít. Vhodnou část jedné rostliny přikládáme na podložku z rostliny druhé. Obě části srostou a vytvoří jeden celek. Roubováním urychlíme růst pomalu rostoucích druhů, snáze pěstujeme kaktusy s choulostivým kořenovým systémem, rostliny dříve a bohatěji kvetou, můžeme tak zachránit rostliny napadené hnilobou kořenů a spodních částí stonků, rozmnožujeme tak výjimečné formy a obtížně generativně množitelné druhy, pěstujeme tak bezchlorofylové mutanty.